D A N A   S A H Á N K O V Á



PORTFOLIO       CV       TEXTY       KONTAKT       AKTUÁLNĚ                                         en


Když Merleau Ponty interpretoval prohlášení Paula Cezanna o tom, že „kreslí tím, že maluje“,
zmínil, že ani ve vnímaném světě, ani v malovaném obraze, není možné obrys a tvar předmětu
přísně oddělit od barevné modulace, která musí obsáhnout vše: „tvar, vlastní barvu,
fyziognomii předmětu, jeho vztah k okolním předmětům.“ Co Cezanne (ne)namaloval,
to Merleau Ponty filosoficky pojmenoval: neexistuje striktní distance mezi světem a vnímajícím
subjektem, místo ní je tu jen ona „závratná blízkost“, která nám brání pojímat sama sebe jako
čistého ducha odděleného od věcí. Neexistuje tedy žádná hranice, kterou by bylo možno vést
mezi námi a světem, jehož jsme vždy součástí. Při vnímání velkoformátových kreseb-obrazů
Dany Sahánkové nacházím jakousi uměleckou parafrázi výše řečeného – neexistuje žádná
hranice mezi bděním a snem, mezi domovem a nadosobním světem imaginace, ani mezi
reálným a abstraktním zobrazením.
Dana Sahánková tematizuje složitý, zamotaný a neoddělitelný propletenec vztahů mezi
racionalitou, reprezentovanou zde bílými plochami papíru pojednanými často tenkou tužkovou
linií, a emocionalitou či imaginací zastoupenou naopak hustým tušovým šrafováním vytvářejícím
shluky temných chuchvalců, z nichž se vynořují organické tvary, někdy víc zvířecí (kočky, psy),
jindy zas spíše démonická stvoření, jež pohlcují neživé segmenty nábytku (židle, stoly) definované
ostrou „racionální“ tužkou. Svrchovaná autorská ikonografie se tu v rámci symbolizace zobrazeného
dostává do obecné roviny a propojuje s nejrůznějšími odkazy jdoucími až kamsi ke Goyovým
Caprichos („Spánek rozumu plodí nestvůry“). Připomenout ale musím i surrealistickou imaginativní
hru s novotvary, v nichž se ze skrytých hlubin podvědomí dostává na povrch a ke slovu fascinující
nepatřičnost spojení živého s neživým, reálného s nereálným. Ambivalence zvolených
symbolů – kočka, pes, noc, hvězdy, ale i hebkost a „objímavost“ zvířecí srsti spolu se z temnoty
zlověstně ceněnými bíle se lesknoucími tesáky démonických šelem tu v kombinaci s velkými bílými
plochami papíru visícími od stropu po podlahu, ztěžují možnost jakéhokoli odstupu, který by ve svém
důsledku neznamenal nic jiného než ujišťující racionalizaci, objetí a ovládnutí a spolu s ním i úplné
popření toho, že každé „dobré umění odkládá svou odpověď na později“(J. Clair).

Martin Mikolášek, kurátorský text k výstavě "Mezi podlahou a stropem", Galerie Dole, Ostrava, 2014